Podrobněji
Níže naleznete popis některých poškození a nedostatků, se kterými se při opravách kontrabasů setkávám, a také nástin zákroků, které k jejich nápravě provádím. Jsou řazeny podle příslušných částí nástroje shora dolů (od hlavice k bodci).
Upozornění: Ačkoli jsem věnoval psaní tohoto textu maximální pozornost, téměř jistě obsahuje chyby. S jeho obsahem zacházejte velmi opatrně. Já ani nikdo druhý nemůže nést odpovědnost za škody, které by Vám mohly vzniknout. Tento text není návodem k svépomocné údržbě nástroje ani výukovým materiálem.
Hlavice kontrabasu
Na závitnicích kontrabasových hlavic bývají jen kosmetické vady. Například poškozené hrany nebo odlomené očko. Výjimečně bývá ulomená celá závitnice. Tato poškození lze opravit klížením či vsazením nového materiálu a retuší laku.
Někdy vznikne prasklina na stěně žlabu (kolíčníku) v prostoru ladících mechanik. Oprava je možná, ale neobejde se bez demontáže mechanik. Pro spolehlivost opravy je potřeba prasklinu zajistit zadlabáním podlepky do vnitřní stěny žlabu.
Často bývají praskliny v místech, kde se napojuje hlavice na krk. Směřují z rohů spodní stěny žlabu dolů do osazení hlavice.
Tyto praskliny mohou vzniknout následkem nehody nebo sesycháním materiálu. Je možné je spolehlivě opravit, pokud jsou zachyceny včas. To znamená před tím, než se vlivem tahu strun hlavice nakloní dopředu a dojde k prasknutí její patky.
Ladící mechaniky
Jedním z nedostatků kontrabasových ladících mechanik bývá chybně navrtaný otvor pro trn (kolíček). Projevuje se zvýšenou tuhostí převodu. Někdy není možné strunu plynule povolit. A v krajním případě vzniká ve šnekovém převodu nežádoucí vůle a dochází k jeho předčasnému opotřebení. Otvor pro trn by měl být navrtán tak, aby po přitažení upevňovacích šroubů a napnutí struny nedocházelo k žádnému zbytečnému tření ani k deformaci plechové základny mechaniky. Otvor by měl mít vhodný tvar – kónický pro kónický trn, válcovitý pro válcovitý trn. Nutná je přiměřená vůle a vhodné mazivo. Tento nedostatek je možné opravit zaslepením otvorů pro trn (případně i otvorů pro šrouby) a jejich novým přesným navrtáním.
Někdy se trn nachází příliš blízko dna žlabu a dochází k poškození struny. Většinou stačí žlab prohloubit. V některých případech může být vhodnější mechaniku (výše zmíněným způsobem) přeinstalovat.
U širších hlavic se stává, že je trn krátký a na straně odvrácené od šnekového převodu dostatečně nezapadá do otvoru ve stěně žlabu. Postupně tak dochází k poškození vnitřní stěny žlabu, vychýlení trnu a k poškození plechové základny, ozubeného kolečka i šnekového šroubu. Náprava je možná prodloužením trnu. Kovový trn lze citlivě nadstavit novým materiálem, dřevěný je snazší vyrobit zcela nový.
U dřevěných trnů dochází k opotřebení. Příliš oslabený trn je nutné vyměnit, protože hrozí jeho prasknutí. Pokud má hlavice původního dřevěného trnu estetickou hodnotu, je možné ji zachovat a nový materiál napojit v místě náboje ozubeného kola.
Dřevěné trny bývají nevhodně zajištěny pomocí dvou hřebů nebo vrutů (často už od výroby). Mnohem spolehlivější způsob jejich aretace je jediný čep procházející skrz celý náboj ozubeného kola. Dva hřeby nebo vruty směřující proti sobě mohou dřevěný trn roztrhnout.
U starších mechanik bývají uvolněné součástky, které zajišťují pozici šnekového šroubu a ozubeného kola. Jejich zúžené konce vsazené do otvorů v plechové základně bývají na její vnitřní straně buď roztemované nebo jen zahnuté. Uvolněné spoje je možné opravit například obnovou temování nebo pájením.
Při stěhování kontrabasu se stává, že dojde k ohnutí šnekového šroubu. Nejčastěji u struny D. Mechanika pak nechodí hladce a může se rychleji opotřebovat. Obvykle je možné mechaniku demontovat a šnekový šroub pomocí přípravku opatrně narovnat alespoň do té míry, aby byl obnoven hladký chod mechaniky.
Mechaniky je potřeba občas promazat. Především šnekový šroub. Zvlášť jeho uložení, které je poblíž křídla šnekového šroubu a na kterém spočívá největší zátěž.
Mechaniky mohou mít vliv na zvuk nástroje. V prvé řadě mohou drnčet. U celokovových mechanik bývají někdy povolené šrouby upevňující ozubená kola k trnům. Může to být příznak nepřesného vrtání otvoru pro trn v hlavici nebo špatně dosedající základny (či jiné nepřesnosti). Pokud drnčí šnekový šroub, může to znamenat, že je v jeho uložení nevhodná vůle. Stává se to u lacinějších a bohužel i dražších mechanik. Často stačí šroubem trochu zahýbat do stran.
Jistý vliv na zvuk nástroje má také váha mechanik. Ale v žádném případě to neznamená, že všechny kontrabasy s lehčími mechanikami hrají lépe než kontrabasy, které mají mechaniky těžší nebo naopak. Váha je jen jedním z řady faktorů a můžu k tomu říct asi toto. Během hry se stejně jako jiné části kontrabasu chvěje také krk. Některé pohyby, které při hře vykonává, popsala ve svých článcích Carleen Maley Hutchins. Popisuje především dva způsoby (módy) kmitání těla nástroje, u kterých hraje právě hlavice s mechanikami důležitou roli. Nesou označení B-1 a B0. U obou se hlavice střídavě naklání dopředu a dozadu. Frekvence modu B-1 je u kontrabasu velmi nízká a proto jej nechám stranou. Uzlový bod, tedy bod, který se během kmitání téměř nepohybuje, se u módu B0 nachází poblíž horního pražce. Výměnou těžších mechanik za lehčí se jednak zvýší frekvence módu B0, ale změní se také pozice uzlového bodu. Přesune se níž, směrem k tělu nástroje. Připomínám, že kontrabasová struna je (z fyzikálního pohledu) strunou, která je na obou koncích pevně uchycená. Pokud se před výměnou mechanik nacházel uzel kmitání módu B0 nad horním pražcem, dojde po instalaci lehčích mechanik k jeho posunu blíže nebo dokonce přesně na místo horního pražce. Uchycení strun se tak stane pevnějším. Omezí se přenos (únik) energie z kmitajících strun do kmitajícího krku, který má jen malou schopnost tuto energii proměnit ve zvuk. Je zde jistá podobnost s uzlovými body na kontrabasové struně. Chceme-li vyloudit například čtvrtý harmonický tón na struně G, můžeme se jí lehce dotknout v místě znějícího tónu malé c. Pokud se pokusíme strunu rozeznít ve vzdálenosti jedné čtvrtiny její délky nad kobylkou, v místě uzlu, požadovaný tón (flažolet) se prakticky neozve. A podobné je to s kmitáním kontrabasového krku. Pokud bychom chtěli krk rozkmitat v módu B0 úhozem v místě uzlového bodu – v místě horního pražce, příliš bychom neuspěli. Mnohem spolehlivěji jej rozkmitáme, pokud uhodíme na konec hmatníku.
Podle mých zkušeností krk nezajišťuje pevné uchycení strun jen svou vlastní tuhostí a dobrým spojením s korpusem, ale také vhodně umístěnými uzlovými body výrazných rezonancí jako je mód B0.
Protože váha mechanik má vliv také na frekvenci módu B0, zmíním se krátce o metodě „Mode Matching“. Česky ladění módů. Frekvenci módu B0 je možné sjednotit s frekvencí některého jiného silně vyzařujícího módu. Například s nejnižší frekvencí rezonance vzduchové dutiny – módem A0. Přenos či únik energie do kmitajícího krku, který zvuk vyzařuje jen velmi málo se tak děje na frekvenci, která ve zvukovém spektru nástroje dominuje. Zvuk nástroje se tím stane dynamicky vyrovnanější. Nedojde však k razantnímu oslabení módu A0, protože slabě vyzařující mód B0 a silně vyzařující mód A0 se dostanou do stavu rezonance. Je ale dobré mít na paměti, že základní charakter zvuku kontrabasu se tím příliš nezmění. Ten je dán unikátní kombinací řady faktorů. Z velké části modelem nástroje. Nezanedbatelný vliv má také kmitání vzduchu uvnitř nástroje, které tvoří významný akustický subsystém.
Je nutné dodat, že krk kmitá také do stran. Skutečné pohyby hlavice připomínají spíše Lissajousovy křivky než popsaný prostý předozadní pohyb modu B0. A není proto snadné si být jistý, že zrovna vašemu nástroji prospěje výměna stávajících těžkých kovových mechanik za lehčí. Takový zásah je potřeba dobře zvážit.
Horní (nultý) pražec
Vhodné výšky strun na horním pražci jsou základním předpokladem pro pohodlnou hru. Pokud je pražec příliš vysoký, ale rozteče strun jsou v pořádku, stačí upravit drážky pro struny (popřípadě hřbet pražce).
Pokud je potřeba upravit také rozteče strun, je vhodné vyrobit nový pražec. Vyrábí se ale z drahého ebenového dřeva a dává proto smysl starý pražec opravit. Nejlépe přidáním materiálu do jeho základny, opracováním hřbetu a vytvořením nových drážek. Vyplňovat staré drážky tmelem nebo dřevem je nespolehlivé.
U kontrabasu je vhodné pražec ke krku nelepit. Stačí, když drží pouze tlakem strun. A pokud o několik desetin milimetru přesahuje vnější hranu okraje žlabu, je možné jím pohybovat do stran i po napnutí strun. Struny je tak možné přesněji vycentrovat. Navíc, pokud se hlavice vlivem extrémního sucha prudce seschne, nehrozí, že by se díky lepenému spoji o pražec roztrhla.
Hmatník
U kontrabasu bývá častým problémem lepený spoj hmatníku. V dnešní době se pro lepení dřeva používají disperzní lepidla. Jedná se vlastně o „plast rozmíchaný ve vodě“. Pro lepení kontrabasových hmatníků jsou tato lepidla zcela nevhodná. Problém není v tom, že se spoj hůř rozlepuje. Problém je, že ani po dokonalém uschnutí nejsou tato lepidla zcela tvrdá a obě lepené plochy po sobě pomalu „kloužou“. Krk se díky tomu časem ohýbá a struny se dostávají výš nad hmatník. Je proto nutné použít lepidlo, které je dokonale tvrdé a nedochází ke „klouzání“ ve spoji, je zároveň svou konzistencí vhodné k lepení velkých ploch a umožňuje spoj časem pohodlně rozlepit.
Dřevo (eben nevyjímaje) je možné tvarovat za tepla. Pokud je hmatník prohnutý nebo zkroucený, je možné jej narovnat. Buď v celé délce po jeho sejmutí, nebo jen částečně na nástroji. Životnost hmatníku se tím prodlouží.
I když je hmatník už příliš tenký, je možné zvážit jeho opravu. Oprava je levnější a ohleduplnější k přírodě než pořízení nového. Lze ji provést precizním nalepením několikamilimetrové vrstvy materiálu na základnu hmatníku. Výhodou také je, že hmatník lépe drží tvar a jeho volný konec se mnohem méně kroutí a ohýbá.
U kontrabasových hmatníků se setkáváme se dvěma druhy profilů. Každý má své výhody i nevýhody. Oblý hmatník je vhodný pro všechny moderní struny a styly hry. K dosažení dokonalosti seřízení nástroje však brání jeden drobný detail. Aby nedocházelo k drnčení strun, musí být hmatník mírně prohnutý (konkávní). Pod každou strunou jinak. Míra prohnutí je závislá na rozkmitu struny. U nižších tónů musí být o dost větší. Problém proto bývá se strunami A a E. Struna E potřebuje o dost více prostoru ke kmitání než struna A. U čistě oblého hmatníku však nemůže být rozdíl v prohnutí pod dvěma sousedními strunami až tak velký, protože by zde vznikl nepěkný hrb. Pokud je prohnutí hmatníku pod strunou A menší, jen takové, aby struna nedrnčela, hraje se na ni sice pohodlně, ale prohnutí pod strunou E vychází v takovém případě o něco menší, než by bylo ideální. Struna E je pak v rozkmitu omezená a snáze dochází k drnčení. Pokud je prohnutí hmatníku pod strunou A naopak větší, nehraje se na ni příliš pohodlně (dohmat je tvrdší), ale za to je možné vytvořit dostatek prostoru pro strunu E.
Tento problém řeší částečně použití staršího typu hmatníku, hmatníku s hranou. Zde ale vzniká (hlavně u starších kusů) problém s rovnoměrností oblouku kobyly. Hmatník si někdy jakoby žádá snížení struny D, kde se obvykle nedostává materiálu. Pokud ponecháme oblouk kobyly rovnoměrný, může se stát, že se výše zmíněný tvrdší dohmat struny A u oblého hmatníku jen přesune ze struny A na strunu D. Což je nešikovné, protože na struně D se hraje častěji ve vyšších polohách. Pokud upravíme oblouk kobyly tak, jak si takový hmatník žádá, bude se zase hůř hrát na nástroj smyčcem.
Osobně si myslím, že ani čistě oblý hmatník ani hmatník s hranou není to, co by většina současných kontrabasových strun pod sebou potřebovala mít. Osvědčilo se mi řešení, které oba zmíněné typy hmatníků kombinuje – oblý hmatník se žlábkem pod strunou E.
Pokud je hmatník na nástroji již oblý, postupuji následujícím způsobem. Tvar hmatníku upravím tak, aby hezky korespondoval s obloukem kobyly a aby bylo možné pohodlně hrát na strunách G, D a A. (Rozdíl mezi konkávností u těchto tří strun nezpůsobuje při tvarování hmatníku žádné problémy.) Konkávnost pod strunou E pak řeším ve dvou krocích. V prvním vytvaruji plochu hmatníku pod strunou E v souladu se strunou A. Prohnutí se směrem k okraji hmatníku zmenšuje. Ve druhém kroku pak vyhloubím přesně pod strunou E konkávní žlábek kruhového průřezu, kterým pro strunu E vytvořím dostatečný prostor. Toto řešení je vhodné i pro hmatníky, které jsou tenčí. A lze jej použít také u starších hmatníků s hranou.
Vytvoření hladkého žlábku pod strunou E je sice pracné a tedy dražší, ale je možné docílit velmi dobré souhry hmatníku a oblouku kobyly. Navíc se tím odsouvá případná výměna hmatníku, protože může být v tomto případě o něco tenčí.
Konečný povrch hmatníku standardně ošetřuji vysychavým olejem. Lze ale ošetřit také politurou. Ne na každém kontrabasu je hmatník z ebenového dřeva. Někteří hráči preferují lehčí materiály jako je například hruška. Lze se setkat také s hmatníky, u kterých se kombinuje lehké smrkové dřevo uvnitř a tvrdé exotické dřevo na vnější straně. Významně se tím snižuje hmotnost.
Je potřeba ještě dodat, že tvar a tloušťka hmatníku ovlivňuje frekvenci výše zmíněného módu B0 i pozici jeho uzlových bodů. To znamená, že po výraznější úpravě hmatníku nebo po jeho výměně nastávají změny ve zvuku nástroje. Zejména v jeho dynamické vyrovnanosti.
Hmat (zadní zaoblení krku)
Hra na kontrabas je fyzicky náročná, a aby bylo možné hrát relativně pohodlně, je dobré dohlédnout na to, aby měl krk vhodné rozměry. Ztenčit a alespoň trochu zúžit robustní krk je možné kdykoliv – bez nutnosti povolovat struny.
Důležitý je tvar zaoblení zadní strany krku – tak zvaného hmatu. Bývá někdy příliš ostré. V krajním případě připomíná tvar jeho průřezu jahodu. To k pohodlí hry ničím nepřispívá. Lepší je, pokud toto zaoblení sleduje spíše tvar kružnice.
Je dobré věnovat pozornost místu, kde končí hmat a začíná patka krku. V tomto místě obvykle spočívá palec hráče v okamžiku, kdy hraje prvním prstem tón D na struně G. Avšak preference hráčů se různí. Každopádně, v souvislosti s orientací na hmatníku se jedná o důležitý bod.
Pozor, také ztenčením krku dochází ke změnám ve frekvenci módu B0 i pozici jeho uzlových bodů a tedy ke změnám ve zvuku nástroje. Může dojít také ke zvýraznění vlčího tónu.
Pokud je krk javorový vyplatí se věnovat pozornost úpravě jeho povrchu. Dobré je, pokud hudebníkův pot nevsakuje do dřeva, ale povrch si uchovává přírodní charakter. Zvýšením vlhkosti dřeva se mnění jeho rozměry. Lidé běžně vědí o tom, že dřevo se sesychá nejvíce v tangenciálním a méně pak v radiálním směru. Obvod jednotlivých letokruhů se zmenšuje rychleji než vzdálenost mezi jednotlivými letokruhy. Suchá kulatá polena na topení jsou proto popraskaná. Méně se už ví o tom, že dřevo mění rozměry také v axiálním směru. Tedy na délku. A v případě javorového dřeva jsou tyto změny docela výrazné. Provedl jsem vlastní pokus, při kterém jsem do pevného rámu umístil javorovou tyč podobné délky, jakou mívá lepený spoj hmatníku kontrabasu. Na jednom konci byla tyč opřená o rám, na druhém o přesný úchylkoměr, jaký používají obráběči kovů. Po zvlhčení tyče se její délka vždy prodloužila o více než dvě desetiny milimetru.
Pokud dojde při častém hraní na nástroj k vsakováním potu z hráčovy ruky do javorového dřeva krku, nepatrně se prodlouží. Materiál hmatníku je však rozměrově stálejší. A i když je krk dostatečně pevný a hmatník dokonale přiklížený, působením vlhkosti dojde k jeho ohnutí. Tah strun (asi 120 kg) situaci nijak nepomůže. Tento jev jsem pozoroval na nástrojích opakovaně. Je na to potřeba pamatovat jak při klížení hmatníku ke krku tak při povrchové úpravě hmatu.
Patka krku
Mezi častá poškození krku patří jeho přelomení v patce. Zde jsou dvě možnosti nápravy. Jednak je možné prasklinu slepit. Ale i když jsou dnes lepidla na velmi vysoké úrovni, bez pevné kovové kotvy procházející skrz celou patku krku (zajišťující ve spoji dostatečné předpětí) není možné očekávat velkou spolehlivost. Druhou možností je tradiční šift krku. Tedy původní hlavice přiklížená na nový krk. Co se spolehlivosti týče, je tato varianta zcela srovnatelná s výměnou celého krku.
Spoj krku s korpusem
Narušení lepeného spoje krku s korpusem se obvykle nejdříve projeví úbytkem zvučnosti, později rozlaďováním. Pokud pod uvolněný krk pouze vpravíme klih, nebude taková oprava příliš trvanlivá. K uvolnění došlo pravděpodobně proto, že při lícování a lepení krku došlo k nějaké chybě. Do rybiny bývají například vloženy různě velké dřevěné třísky nebo dokonce kousky plastu.
Uvolněný krk je možné spolehlivě opravit pouze provedením nového spoje. Tedy vyjmout krk, opravit rybinu (případně i krk), precizně nalícovat pomocí křídy, penetrovat styčné plochy, opět přelícovat a nakonec vhodným lepidlem přilepit. O lepidle zde platí to samé, co pro lepení hmatníku. Lepidlo musí být po uschnutí tvrdé, musí mít nižší kohezi vhodnou pro lepení větších ploch a musí umožnit pozdější snadnou demontáž krku.
Uvolněný krk není ale jediným důvodem pro obnovu tohoto spoje. Důvodem je i geometrická přesnost. Pokud krk není v ose nástroje, je obtížné nástroj seřídit tak, aby měl dobrý vyrovnaný tón. Někdy je krk do nástroje vsazen natolik křivě, že se vyplatí jej vyjmout a znovu nalícovat a přiklížit.
Kobylka
Základní funkce kobylky je poměrně jednoduchá. Podpírá struny a přenáší chvění na korpus nástroje. Během tohoto přenosu však funguje také jako filtr. Některé části zvukového spektra potlačí, jiné zvýrazní. To, co není zcela jednoduché, je vhodné nastavení parametrů tohoto filtru – basů, středů, výšek. Potenciometry ekvalizéru můžeme opakovaně otáčet na jednu i druhou stranu. Materiál kobylky lze však pouze odebírat. Přesto je dobré toto „nastavení“ provést, protože ne všechny části frekvenčního spektra je schopen daný korpus dobře zpracovat. Cílem tedy je zajistit, aby kobylka přenášela především ty části spektra, které je schopen daný korpus zesílit nejlépe. Základem je, výběr vhodného modelu kobylky. Na nástrojích se objevují převážně dva, francouzský a belgický.
Přednost francouzského modelu spočívá v tom, že může být poměrně široký a nožka, která je pod strunou E může snáze dosáhnout do míst, ve kterých bývá na vnitřní straně desky basový trámec (žebro). To je důležité, protože pokud je nožka dlouhodobě umístěná stranou basového trámce, dochází u kontrabasu k bortění klenby. Další výhodou francouzského modelu je, že mívá srdíčko ve tvaru klasického „valentýnského“ srdce, které se snáze řeže i dodatečně upravuje.
Belgický model poskytuje zas možnost opravdu dlouhých nožek. Díky srdíčku ve tvaru fazole mohou být horní i spodní oblouk kobylky poměrně blízko u sebe. Někdy je ale možné se setkat i u belgického modelu se srdíčkem dodatečně předělaným na „valentýnské“. Oba modely se liší také tvarem bočních hran, tvarem oušek i vnitřních jazýčků.
Na kobylce nejsou potenciometry pro basy, středy a výšky jako na zesilovači, ale obecně platí, že větší váha rovná se temnější zvuk. Ale pokud dáme tlustější kobylku na korpus, který prostě není schopen nízké frekvence zpracovat, moc si nepomůžeme. Někdy je potřeba vyzkoušet i několik kobylek.
Důležité je, aby plochy nožek dobře seděly na desce. A to i při plně napjatých strunách. Pokud nesedí, projeví se to šelestem nebo drnčením, které se může velmi negativně projevit při použití snímače. Jak plyne čas, může se stát, že se nožky kobylky zdeformují a je dobré je přelícovat.
Zajímavé téma jsou kobylky se stavěcími šrouby. Používají se stavěče z různých materiálů, různých konstrukcí. Někdy jsou složeny z tolika částí, že ani nevím, jak přesně si jejich tvůrci představovali, že by měly fungovat. Osvědčily se mi stavěče vyrobené pouze z jednoho kusu lehké slitiny. Průměr závitu maximálně 8 mm. Průměr kolečka s rádlováním alespoň 30 mm. Tloušťka kolečka 4 – 5 mm, ne víc. Závit stavěče směřuji obvykle do nožky, ale pochopil bych i požadavek na opačný směr z důvodu umístění snímače.
Výhodou stavěčů je, že jsou vždy instalovány s jistou vůlí a nožky tak automaticky lépe sednou na korpus. To může způsobit, že hráč vyhodnotí instalaci stavěčů jako zvukově prospěšnou. Nevýhodou stavěčů je potřeba více hlídat úhel kobylky. Aby se nenakláněla příliš k hmatníku. Nevýhodou hliníkových stavěčů z jednoho kusu je také potřeba dokonalého maziva. Pokud je hliníkový závit zašroubován do vnitřního závitu ve dřevě zcela na sucho, po napnutí strun s ním nemusí jít vůbec otočit. Tedy bohužel vyžadují občasnou údržbu.
Vlivem změn vlhkosti se mění nejen výška strun, ale kobylka se může také naklánět do stran. Stavěče jsou skvělou pomůckou jak tyto změny korigovat. Možnost měnit výšku strun kvůli pohodlí je druhý důvod, proč stavěcí šrouby instalovat. Ale pokud je hmatník špatně tvarovaný nebo je vysoký horní pražec, nejsou v této věci moc platné.
Mám výhrady k dodatečné instalaci stavěčů zejména do dražších kobylek. Proto si kobylky s dolaďovači vyrábím většinou sám. Výhodou je nejen úspora materiálu, ale také zachování jisté úcty k velkým stromům a lidskému snažení. Výrobce kontrabasové kobylky musí totiž kvůli získání materiálu pokácet poměrně veliký strom. Aby kobylka na nástroji vydržela několik let, je potřeba, aby byla řezaná nebo ještě lépe štípaná a pak vybroušená co nejvíce radiálně. To znamená od středu kmene stromu ke kůře. Pokud pozorujeme kontrabasovou kobylku, můžeme na jejím povrchu vidět větší nebo menší zrcátka. Tato zrcátka jsou dřeňové paprsky směřující právě od středu kmene ke kůře. Někdy mívají podobu dlouhých pásků. A právě v těchto místech je materiál zcela radiální. Jakost kobylky je tím vyšší, čím více je na povrchu kobylky těchto pásků. Nejlépe po obou stranách kobylky. Výrobce kobylek se ale obvykle soustředí jen na jednu stranu kobylky. Někdy právě na tuto plochu umístí svou raznici. Pokud tomu tak je, měla by tato krásnější a zároveň nejvíce radiální plocha zůstat bez dalšího zásahu. U kontrabasu to znamená, že by měla směřovat směrem k podlaze. Bohužel se v praxi někdy děje to, že je kobylka instalovaná na kontrabas opačně, krásnější stranou nahoru. Snad proto, aby ji hráč měl na očích. Nutné ztenčení horní části kobylky se pak děje na úkor této kvalitnější části. Trochu cynické až hloupé. A do toho další zásah v podobě řezu a umístění stavěčů.
Přiznám se, na to nemám žaludek. Proto, pokud vyrábím kobylku se stavěcími šrouby, vyrobím její horní část z jiného kusu materiálu než nožky. Může to být sice stejný kmen, ale není vůbec potřeba, aby materiál navazoval v radiálním směru jako u kobylky bez stavěcích šroubů. Nepotřebuju tak velký materiál a nemařím snahu řady jiných lidí při výrobě krásného celistvého polotovaru.
Taky je velmi diskutabilní tvrzení, že kobylka přenáší chvění tím lépe, čím hustější jsou léta materiálu. Hustota materiálu je jedním z prostředků jak nastavit zmíněné parametry. Dualistický postoj že něco je dobré něco ne, zde není na místě. Možná ne z estetického hlediska, protože hustý materiál je pro lidské oko zajímavý. Ale z hlediska akustického jde jednoznačně o pověru.
Kobylky se časem křiví. Zpravidla se naklánějí směrem k hmatníku. Pokud hrál nástroj se starou kobylkou dobře a problém je jen s jejím fyzickým stavem, je možné pokusit se ji opravit. Narovnání kobylky, je-li provedeno citlivě, je docela spolehlivé a není složité. Nožky lze přelícovat. A pokud by to znamenalo, že by byla nízká, je možné před jejím lícováním přidat na plochy nožek trochu vhodného materiálu. Je pochopitelné, pokud ve vás tento návrh vyvolává pochybnosti. Ale jsem si jistý tím, že několik milimetrů pečlivě vybraného a dokonale přiklíženého materiálu nebude ten nejslabší článek řetězce. Pokud se jedná o kobylku se stavěcími šrouby, je možné vyrobit nožky zcela nové. Staré zářezy pro struny je možné vyplnit vhodným materiálem a vyřezat nové. Lze tak opravit rozteče strun i nevhodný tvar původních zářezů. To, co naopak není vhodné na kobylce opravovat, jsou praskliny.
Přilícovat koupený polotovar kobylky a upravit výšku strun není obtížné. Ale dostat z nástroje slušný tón, zabere někdy spoustu času. A pokud na nástroji už nějaká kobylka dobře funguje, stojí za úvahu pokusit se její životnost prodloužit. Nejen z úcty ke zvuku nástroje, ale také z úcty k velkým stromům, jejichž místo je v prvé řadě v lese.
Přední deska (víko)
Existuje celá řada poškození přední desky a také řada způsobů, jak tato poškození opravit. Opravy korpusu můžeme obecně rozdělit na ty, které lze provést bez otevření nástroje (shora) a na ty, u kterých je potřeba nástroj otevřít. Na přední desce lze shora (bez otevření) opravit mírně poškozené okraje desky, některé praskliny poblíž ozvučných otvorů a drobné praskliny, které nesahají příliš daleko od okrajů desky. Snad nemusím připomínat, že praskliny samy nesrůstají, naopak se obvykle prodlužují a rozšiřují. Proto platí, že čím dřív se k opravě přistoupí tím líp.
Pokud se přední deska z nástroje sejme, lze na ní opravit prakticky cokoliv. Za 20 let jsem se setkal pouze s jedním případem, kdy se vyplatilo vyrobit desku zcela novou. Byl to případ nástroje, který měl desku tak tenkou, že by bylo nutné přidat nový materiál téměř v celé její ploše.
K lepení prasklin sejmuté desky používám metodu, která spočívá v několika krocích. Nejdříve podél praskliny dočasně nalepím dvě řady dřevěných kostiček (samozřejmě z vnitřní strany nástroje). Tyto kostičky mohou mít různé tvary i velikost podle toho, jakou silou potřebuji prasklinu stahovat. Ve druhém kroku na tyto dřevěné kostičky umístím drobné svěrky, kterými prasklinu postupně stáhnu. Po zatvrdnutí klihu dřevěné kostičky odstraním a nahradím podlepkami. Prasklinu je možné tímto způsobem stáhnout mnohem silněji a přesněji, než dlouhými svěrkami chycenými za okraj desky.
Slepené praskliny je dobré vždy podlepit. A to i v případě opravy shora (bez otevření). Někdy s pomocí svěrky umístěné v ozvučném otvoru, někdy s pomocí magnetů, jindy s pomocí plátna. V některých místech nemohou standardní podlepky být. Například na místě kde se o desku opírá duše nebo v těsné blízkosti basového trámce (žebra). V případě duše se do desky obvykle vsadí větší podlepka elipsovitého tvaru (vajíčko) s okraji do ztracena. V případě basového trámce je možné podlepky zadlabat jak do desky, tak do žebra.
Podobně jako u houslí je možné i u kontrabasu používat při opravě desky sádrovou formu. Má to spoustu výhod včetně možnosti opravit zborcenou klenbu. V případě kontrabasu je ale potřeba počítat s tím, že po odlití forma opravdu dlouho schne. V závislosti na podmínkách to může trvat čtyři týdny i déle.
Duše
Kontrabasová duše vypadá na první pohled jako ne příliš významný dřevěný váleček. Ale i když pominu, že její umístění, délka, průměr a hustota materiálu má vliv na zvuk nástroje, zbývá ještě jeden důležitý faktor – kvalita jejího nalícování. Špatně nalícovaná duše je jedním z nejčastějších příčin poškození přední desky. Tato poškozené je někdy možné opravit pouze vsazením nového materiálu.
Dobře nalícovanou duši lze přesouvat ve směru vláken desek až o několik milimetrů aniž by došlo k poškození desek a aniž by bylo nutné povolovat struny. To je při konečném seřizování naprosto klíčové. Při lícování duše si proto pomáhám nejen vhodným přípravkem, ale také křídou jako kontrastní látkou, zrcátky a inspekční kamerou. Na tomto místě se opravdu nevyplácí cokoliv uspěchat.
Zadní deska (dno)
Zadní desky kontrabasů bývají ploché jako na violách da gamba nebo klenuté jako na violoncellech. Oba druhy bývají v horní části se zalomením nebo bez něj. Na ploché zadní desce bývají tři až čtyři příčná obvykle smrková žebra. Mezi časté problémy patří jejich odklížení, ale bývají zdrojem i dalších nemalých trampot.
Vlivem vlhkosti může měnit materiál ploché zadní desky své rozměry až o několik milimetrů a to především na šířku ve směru příčných žeber. To, jak je materiál starý a vyzrálý na tyto změny nemá zásadní vliv. Mnohem důležitější je, za jakých podmínek byla žebra lepena.
Pokud byla lepena po té, co nástroj strávil několik měsíců v prostoru s vyšší relativní vlhkostí vzduchu, deska se dříve nebo později prohne směrem dovnitř a praskne. Obvykle se to děje v topné sezóně, jak se o tom zpívá v písni Stála basa u primasa.
Je několik možností, jako tomuto černému scénáři předejít. Nejlepší je, přiklížit žebra tak, aby se deska i za největšího sucha jen mírně prohnula dovnitř a ve vlhku naopak ven. Prospěšný není žádný extrém. Pokud by byla deska i za sucha stále prohnutá směrem ven, hrozilo by její odklížení v místech středních lubů.
Klížení příčných žeber na starším nástroji naráží na jednu zásadní překážku. Zadní deska staršího nástroje je z vnější strany nalakovaná a její vysušení na požadovanou hodnotu nelze příliš uspěchat. Materiál vysychá nejdříve na vnitřní straně bez laku a deska se ohýbá směrem dovnitř. V takové stavu není možné žebra klížit. Deska by praskla už při samotném klížení. Je potřeba počkat. Hodnoty vlhkosti dřeva, kterých je potřeba před klížením žeber dosáhnout, jsou tak nízké, že jsou zcela mimo rozlišovací schopnosti většiny vlhkoměrů. To, co lze mnohem snáze a přesněji měřit, jsou hodnoty relativní vlhkosti vzduchu, který desku během schnutí obklopuje. Než ale dojde ke srovnání vlhkosti tohoto vzduchu a materiálu zadní desky, uběhne nějaká doba. Klidně čtyři, pět nebo šest týdnů.
Předejít praskání nástroje lze také vhodným skladováním. Není k tomu nutný vlhkoměr ani zvlhčovač. Stačí, když nástroj umístíme do prostoru, kde se v zimě příliš netopí. Ve dnech, kdy je venku mráz, voda, kterou venkovní vzduch obsahuje, zmrzne a promění se v námrazu. Vzduch není schopen za nízkých teplot pojmout velké množství vody, proto se v takovém prostředí ani dřevo příliš nesesychá.
Když se ale mrazivý vzduch dostane do interiéru a ohřeje se na pokojovou teplotu, jeho schopnost absorbovat vlhkost se rapidně zvýší a začne schnout všechno, včetně desek kontrabasu. Naneštěstí dochází k jejich sesychání mnohem rychleji než k zpětné absorpci vody. Proto je účinnost zvlhčovačů jen omezená. Účinnější je nástroj přemístit do prostoru s nižší teplotou. Ale pozor, pokud klesne teplota příliš nízko, začne se na kovových částech srážet vlhkost a mohou začít rezivět. K tomuto opatření je tedy potřeba přistupovat s citem.
Klenuté zadní desky jsou na změny vlhkosti méně citlivé. Změny rozměrů materiálu z velké části absorbuje klenba. Ale pozor, pokud je v horní části zalomení a toto zalomení je vyztuženo příčným žebrem, situace je podobná, jako u ploché zadní desky. Jen se týká pouze její horní části.
Na zadních deskách bývá často poškozená patka (lalůček), který je přiklížen k patce krku. Patka může být dokonce odtržená od desky v místě výložky. U kontrabasu by stabilita lepeného spoje krku s korpusem neměla na patce příliš záviset. Krk by měl řádně držet především v horním špalíku. Ale skutečnost je často opačná a kondice patky zadní desky je proto docela důležitá. Pokud je patka zcela odtržená od desky je nutné ji po přiklížení podlepit neporušeným novým materiálem. Lépe se to provádí, pokud je deska z nástroje sejmutá. Lze to však provést i při částečném otevření nástroje.
U lacinějších kontrabasů se patka zadní desky někdy opravuje přeplátováním z venkovní strany. K vidění je to poměrně často. Co se týče funkčnosti, není v tomto řešení žádný problém. Z estetického hlediska je to horší. Pokud je zadní deska bez výložky, jde přeplátování udělat hezky. Ale ať se člověk snaží jakkoliv, pokud je přeplátovaná výložka, působí tento přidaný materiál vždycky poněkud cize.
Sesychání materiálu ploché zadní desky má často za následek rozjetou středovou spáru, tak zvanou fugu. Někdy je vzniklá mezera díky sesychání tak veliká, že pokud bychom ji stáhli opět k sobě, chyběl by materiál na okrajích desky a je lepší do prostoru středové spáry vložit nový materiál. Někdy chybí materiálu jen trochu a problém lze vyřešit citlivým zkrácením lubů. Je ale možné také nastavit okraje desky. To, jakým způsobem desku opravit, je potřeba dobře rozmyslet. Nevyplácí se spěchat.
Lubový věnec
Na to, jak jsou luby kontrabasu vysoké, jsou poměrně tenké. Obvykle jen 2 až 3 mm. Bývají na nich praskliny. Mohou vzniknout jako následek nehody nebo sesychání dřeva. V druhém případě začínají obvykle tam, kde končí špalíky. Je to podobná situace jako u ploché zadní desky. Dva rozdílné materiály slepené pod úhlem 90 stupňů. Luby seschnutím zmenší svou výšku, ale špalíky ne. Luby je potřeba klížit ke špalíkům dokonale vysušené. V opačném případě je jen otázkou času, kdy se na některém místě objeví prasklina.
Při opravě věnce je často potřeba špalíky zkracovat. Pokud se jedná o opravu s otevřením, je zkrácení špalíků snadné. Pokud je potřeba některý špalík zkrátit na zavřeném nástroji, jde o zdlouhavou práci. Ale je potřeba to udělat, protože jinak není možné desku k věnci dobře přiklížit.
Praskliny klížím podobně jako na deskách s pomocí špalíčků. Podlepení provádím obvykle kombinací dřevěných podlepek a plátna. Jen výjimečně, v případě, že lub není zdeformovaný, použiju dřevěnou podlepku v plné délce praskliny.
Pokud je lub velmi rozbitý, je dobré zvážit jeho výměnu, kterou lze někdy provést bez otevření nástroje. Nebo třeba jen jeho část. Pokud se ale jedná o starý vzácný nástroj, je na místě maximální opatrnost.
Struník a poutko
Díky struníku mohou být struny podstatně kratší, což nám dnes stejně jako v minulosti šetří nemalé peníze. To je jasná výhoda. Jestli má struník dobrý vliv na zvuk nástroje, to už tak jasné není. Struník se při hře chvěje a potřebnou energii mu dodává hráč. Jiná energie k dispozici není. I když se struník chvěje intenzivně, příliš silný zvuk nevyzařuje. Potřebujeme tedy vůbec, aby se chvěl? Pravdou je, že struník se chvěje různě a je velmi obtížné ne-li nemožné sledovat každý jeho pohyb v každém momentu. Pravdou také je, že struník má dva konce a kmitavé pohyby, ať už jsou jakékoliv, můžeme rozdělit do dvou skupin podle toho, jestli je aktivnější široký konec struníku, který je blíže ke kobylce nebo úzký poblíž spodního pražce.
Když už se struník chvěje, je v našem zájmu alespoň část energie proměnit ve slyšitelný zvuk nebo tímto chvěním jinak prospět zvuku nástroje. Energie kmitavých pohybů zahrnutých do první skupiny, které převažují na širokém konci struníku, se díky blízkosti kobylky do korpusu částečně vrátí v podobě charakteristického dunivého dozvuku. Energie kmitavých pohybů druhé skupiny se prakticky vytratí. Chvění užšího konce struníku působí totiž jako úzkopásmová zádrž (notch filtr). V praxi je možné tento „filtr“ využít například k potlačení silné rezonance, která způsobuje vlčí tón.
Funguje to přibližně takto. Představme si nástroj, který má výrazný vlčí tón na tónu A (na prázdné struně, oktávovém flažoletu i struně G v první poloze). Pokud nainstalujeme mezi kobylku a struník odvlkovač, úspěšně jej vyladíme na frekvenci odpovídající silné rezonanci, která vlčí tón způsobuje, vlčí tón zmizí. Zmizí, protože odvlkovač (chvějící se závaží) zafunguje jako úzkopásmová zádrž a oslabí silnou rezonanci korpusu, která vlčí tón způsobuje. Jenže tím se na nástrojí najednou vyskytují dva takovéto filtry. Odvlkovač, který oslabí nežádoucí vibrace a úzký konec struníku, který oslabí jinou část frekvenčního spektra.
Stejně jako odvlkovač můžeme použít úzký konec struníku. Výhoda spočívá v tom, že k nutnému úbytku zvuku, který tento filtr způsobuje, dochází na frekvenci, která hru na nástroj často komplikuje. Nevýhodou je, že podobně jako u kobylky není jednoduché nastavit parametry tohoto filtru. Pokud má nástroj výrazný vlčí tón, je to asi nejlepší způsob, jak jej odstranit. Pokud na nástroji není výrazný vlčí tón nebo se nehodláte laděním struníku vůbec zabývat, je na zvážení, jestli místo plastového poutka, kevlarové šňůry nebo ocelového lanka nepoužít pevnější poutko z tlustého ocelového drátu. V této souvislosti mě napadá, že na starých nástrojích gambového typu bývá struník uchycený bez poutkové struny a chvění jeho užšího konce je tak výrazně omezeno.
O vlivu struníku na zvuk nástroje si můžete přečíst vynikající článek The Lower Violin Tailpiece Resonances jehož autorem je Bruce Stough. Vyšel v květnovém vydání CAS Journal v roce 1996. Na internetu je k dispozici zcela zdarma.
Spodní pražec
Spodní pražec nesmí být příliš dlouhý. Pokud je do přední desky vetknut natěsno, stačí, aby se deska trochu seschla, a o pražec se roztrhne. Je dobré, pokud jsou mezi stěnami pražce a materiálem desky drobné mezery. Pokud chcete experimentovat s pozicí poutkové struny, musí být jeho povrch hladký. Poutko pak lze při povolených strunách snadno posunout. Ale přestože se pražec vyrábí z tvrdého ebenového dřeva, časem se do něj poutko zarývá. Pokud je to na překážku, je možné plochu pražce opatřit tenkou kovovou vrstvou, která je mnohem odolnější. Na některých kontrabasech můžeme vidět pražce výrazně zvýšené. Snižuje se jimi tlak na kobylku. U některých nástrojů to je jediná možnost, jak zajistit stabilitu přední desky nebo docílit vyrovnaného zvuku.
Bodec
Jedním z nedostatků bodců bývá, že nedrží a během hry se zasouvají. Ať už je tyč bodce z jakéhokoliv materiálu (kov, dřevo) je možné tento nedostatek odstranit tím, že na ni citlivě naneseme tenkou vrstvu kalafuny.
Bodce někdy drnčí. Obvykle se to děje, pokud je tyč dlouhá a při hře jí zůstává zbytečně dlouhý kus uvnitř nástroje. Některé bodce mají z toho důvodu otvor pro tyč opatřený korkem. Nabízí se ale otázka. Kde se bere energie k jejímu rozechvění? Samozřejmě ji dodává hráč.
Uvádí se, že účinnost kontrabasu je asi 1 – 1,5%. To znamená, že 1 – 1,5% energie, kterou hráč do hry vkládá, se promění v užitečný zvuk. Zbývající energie je z pohledu hudebníka odpad. Když bodec zadrnčí, znamená to jen to, že se část energie proměnila ve zvuk. Pokud je bodec opatřen korkem, promění se energie v teplo. Ideální by bylo, kdyby se uvnitř nástroje žádná tyč nenacházela. O kolik by to zvýšilo účinnost? I kdyby to byla jen jedna desetina procenta, z pohledu hudebníka, který se soustředí výhradně na zvuk, by to znamenalo zlepšení o 10%.
Mám v oblibě dřevěné bodce. Nové stavěcí i ty pevné, které v nástroji drží jen pomocí kuželu. Jsou mnohem lehčí a dovnitř nástroje netrčí žádný zbytečný materiál. Zvukově je to prospěšné. Ale samozřejmě lehké dřevo není tak trvanlivé jako tvrdý eben a kov.
To, co komplikuje údržbu a opravy kontrabasů jsou jejich velké rozměry. Seschnutí, které se u houslí projeví změnou rozměrů v řádech desetin milimetru, se u kontrabasu může projevit prasklinou o šířce několik milimetrů. Například tloušťka lubů kontrabasu je v některých případech jen o milimetr větší, než u houslí. Veškeré práce na opravách kontrabasů jsou také fyzicky náročnější. Jedinou výhodu, kterou oproti menším nástrojům kontrabas má, je přehledné seřizování s okamžitou zpětnou vazbou. Když u kontrabasu, který měří na délku kolem dvou metrů, změním pozici některé části jen o několik desetin milimetru, můžu okamžitě slyšet rozdíl ve zvuku. O kolik setin milimetru bych musel stejnou částí pohnout u houslí? A bylo by to vůbec možné?
Seznam
Hlavice kontrabasu
Ladící mechaniky
Horní (nultý) pražec
Hmatník
Hmat (zadní zaoblení krku)
Patka krku
Spoj krku s korpusem
Kobylka
Přední deska (víko)
Duše
Zadní deska (dno)
Lubový věnec
Struník a poutko
Spodní pražec
Bodec